Monsornův záběr na kostel sv. Antonína Paduánského od západu je vynikajícím dokumentem stavebně-historického vývoje objektu, jehož věrohodnost je doložena i mladší fotografií.
Od městských hradeb u kostela sv. Michala se naskýtala před dvěma staletími podmanivá podívaná. Malíř Giovanni Maria Monsorno nemohl odolat. Zachytil tak z míst tehdy ještě nezacloněných vilovou čtvrtí odlesněné svahy hradního kopce rámované budovami františkánského špitálu (bývalého minoritského klášteru) a Deblínského zámku. V bezlesém popředí je dobře vidět poslední zákrut Gránického potoka, nazývaného také Hradnice, před jeho vyústěním do řeky Dyje. Z dálky vábí křivky lesnatého dyjského údolí, nejzachovalejšího a nejpozoruhodnějšího z řek jihozápadní Moravy. Od představ o krásách říčního údolí však v kresbě strhává pozornost starobylé Hradiště. Okolí dřívějšího velkomoravského střediska, utvářené od roku 1240 činností křížovníků[1], zachytil Giovanni Maria Monsorno zcela bezlesé. Proboštství křížovníků s červenou hvězdou s kostelem sv. Hippolyta a s krajinou okolních pastvin a vinohradů na zterasovaných svazích navozují s rozptýlenými stavbami kostela sv. Antonína, Eliášovy kaple a zastaveními křížové cesty dojem útulnosti. Ze záběru kresby je to okolí Hradiště, které se od doby Monsornovy nejvíce proměnilo. Staletí pastevně využité svahy Gránického údolí byly přičiněním znojemského Zalesňovacího a okrašlovacího spolku už koncem 19. století zalesňovány. Vinohradní svahy, na nichž kdysi nebylo řeholníkům cizí ani experimentování s cizokrajnými plodinami, ve 20. století zpustly a nesouvisle zarostly i náletem dřevin. O tom, jak vypadala krajina Hradiště zdálky, svědčí nejen Monsornova kresba, ale i dobové mapy[2]. Díky jednomu z členů zmíněného okrašlovacího spolku, jímž byl přední moravský botanik Adolf Oborny (1840–1924), však můžeme do zmizelé krajiny Hradiště nahlédnout i zblízka. Ve svém souborném díle o květeně Moravy a rakouského Slezska (OBORNY 1886) zmiňuje botanik z Gránického údolí vedle ojedinělé horské kapradě laločnaté – zalétnuvší sporami ze stinných částí dyjského údolí – především rostliny typické pro suché trávníky a pole. Že byly dřívější pastviny o poznání zajímavější než dnešní lesy, křoviny a travobylinná lada, svědčí třeba vymizelé druhy skalních terásek a chudých pastvin a úhorů (křivatec český, vratička měsíční a dříve pěstovaná aromatická bylina jablečník cizí), plevely polí a vinic (chruplavník rolní, pochybek největší a šklebivec přímý) a suchých luk a pastvin (hořec křížatý). Některé cennější rostliny zmiňované i v 19. století však na Hradišti ještě přežívají. Ojediněle tam roste sveřep kostrbatý (vzácný polní plevel) a zahořanka žlutá (druh suchých trávníků). Z klimaticky příznivějších období středověku se až dodnes na hradišťských terasách udrželo několik keřů jižanských smokvoní (SMOLA 2016). S jejich pěstováním křížovníci započali zřejmě dříve než (roku 1572) loučtí premonstráti[3] s proslulými znojemskými okurkami.
Text: Petr Halas, Eva Kallabová a Radomír Němec; fotografie: Petr Halas, Tomáš Koutecký a Petr Lazárek
[1] Řád křižovníků v probošství sv. Hippolyta působil v letech 1240–1963 (VALEŠ 2017)
[2] Povinný císařský otisk stabilního katastru z roku 1845.
[3] Zavedení pěstování okurek ve Znojmě se připisuje louckému opatu Šebestiánu Freytagu z Čepiroh (1533–1585). Korespondence s Petrem ECKLEM. 21. 7. 2022.
OBORNY, Adolf, 1886. Flora von Mähren und österr. Schlesien enthaltend die wildwachsenden, verwilderten und häufig angebauten Gefässpflanzen. Brünn: Naturforschender Verein. Verhandlungen des Naturforschenden Vereines in Brünn. 2 svazky 1258 s.
VALEŠ, Tomáš, 2017. Kostel sv. Hypolita ve Znojmě – Hradišti sv. Hypolita. Praha: Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i. v nakladatelství Artefactum. Monumenta Bohemiae et Moraviae.
VIETZ, Ferdinand Bernhardt, KENDL, Joseph Lorenz, EDERSCHEN, Joseph, SCHALBAECHER, Joseph; ALBRECHT, Ignatz, 1800–1822. Icones plantarum medico-oeconomico-technologicarum cum earum fructus ususque descriptione. Wien. 10 dílů a 1 dodatek.
