Touhu vstoupit vzbuzuje útulná atmosféra domovské krajiny prozářené teplými tóny ranního slunce (jak prozrazují stíny). Po takové krajině se snad už ani nestýská, protože je tak dávno pryč, že si ji málokdo pamatuje. Takové mohou být první dojmy z obrazu Slovácká náves Stanislava Lolka (1873–1936). Po přibližně jednom století od namalování obrazu se můžeme těšit alespoň odhalením, že k anonymnímu názvu můžeme přiřadit konkrétní vesnici – Radějov v Bílých Karpatech. Neurčitým názvem obrazu jako by chtěl malíř vyjádřit, že motiv slovácké návsi, kterou zachytil, byl v jeho době běžný a opakovatelný. A skutečně tomu tak bylo. Radějovská náves, jako mnoho jiných, byla totiž pokojným dějištěm života nejen lidí, ale i domácích zvířat. A zejména zvířata utvářela jedinečný ráz venkovských návsí. Především pastva domácí drůbeže dala vzniknout tzv. husím pastvinám, svérázných přítomností rostlinných společenstev náročných na dostatek živin a s druhy nezřídka slanomilnými. Stálý přísun živin a solí v podobě zvířecího trusu předurčoval přítomnost typických rostlin dřívějšího venkova, jakými byly např. kopřiva žahavka, mochna husí, merlík všedobr (psoser), rdesno ptačí, sléz přehlížený a vranožka šupinatá.
Postupné poměšťování venkovského života ve 20. století vzalo návsím pobíhající a pasoucí se drůbež, rozšiřující se automobilová doprava zasáhla do jejich pokojné atmosféry a technické úpravy potoků je zbavily přirozených křivek. Také mizející lidová architektura sebrala vesnicím na útulnosti. V Radějově však ještě nějaké chaloupky v původním stylu přečkaly, ale okolo Radějovky už typické rostliny starého venkova jen tak nenajdeme. Slanomilnou mochnu husí nahradila podél solených silnic šířící se slanomilná tráva zblochanec oddálený. V létě břehy Radějovky místy rozzáří květy kyprejů, ale vzácný mléč bahenní, který v Radějově ještě začátkem 80. let 20. století rostl[1], už vymizel. A neméně se změnila za 100 let i krajina v okolí vesnice. Chudý kraj se stal už od 40. let 20. století – a zejména od 60. let[2] – objektem zájmu stavitelů chat (PAJER 2012). Rozsáhlé plochy luk byly zastavěny a mnohé i rozorány. Představu, jak asi vypadaly louky u Radějova, si můžeme udělat z jejich pozůstatků v nedaleké přírodní rezervaci Žerotín, chránící lesostepní vegetaci šípákových doubrav a úzkolistých suchých trávníků.
Text a fotografie: Petr Halas
[1] Rozhovor s Janem LACINOU (1944–2020), okolo roku 2015. Hybešova 630. Tišnov.
[2] Vůbec nejstarší chata č. e. 250 byla postavena v roce 1933. Rozhovor s kronikářkou Annou KRHOVSKOU, 2021. Radějov č. p. 27. Radějov 6. 4.
PAJER, Jiří, 2012. Radějov, minulost a současnost obce. Obec Radějov. Radějov. 383 s.
