Nechte světoběžným lidem / po cizině toužení! / Rodné lásky čarovidem / vše je u nás k spatření; / vejděte jen na políčko / letním sluncem prohřáté / zříte palmy – obilíčko / útlým svlačcem objaté […]
[…] Salmaj cizorodých zvuků / nahradí vám píšťala; / rajku – žežulčino „kuku“ / pštrosa skřek – hlas chřástala! / Nechte světoběžným lidem / po cizině dychtění, / rodné lásky čarovidem / vše je u nás k spatření. (KALUS, Kopretiny, 1904, úryvek z básně Píseň)
Verše frenštátského rodáka básníka a spisovatele Josefa Kaluse (1855–1934) jsou přiléhavé nejen pro krajinu Beskyd, ale nepochybně i pro mnohé jiné. Ne každé místo má však navíc i svého malíře. Slavný beskydský Soláň (861 m n. m.) – „kopec valašských malířů“ či „valašský Barbizon“ – jich má hned několik. Jedním z nich, který si pod jeho vrcholem postavil roku 1941 roubený dům, je Alois Schneiderka (1896–1958), rodák z Valašského Meziříčí (MALINA 2015). Ve svých obrazech ztvárňoval nejen krajinu Valašska, detaily přírody, ale i světnice, interiéry kostelů a obyčeje tehdejších obyvatel hor. Jeho obraz Senoseč na Soláni,který byl namalován jen pár kroků od malířovy chalupy, patří k těm nejvíce podmanivým. Malíř v něm zachytil nejen nezaměnitelné vinutí silničky pod Soláněm, ale směrem k jihu i horská pásma Hostýnsko-vsetínských vrchů a vzdálených Javorníků, jež se staly kulisou závěrečné etapy jeho života. V ní malíř pronikl do zemitosti a jadrnosti horských lidí a oslavil jejich každodenní úděl od kolébky až po hrob v četných námětech svých obrazů. Námětem sekáčů – umístěných do popředí obrazu – malíř uctil jednu z nejváženějších zemědělských prací, která udržovala krajinu Beskyd malebnou. Ve 2. polovině 20. století se stávaly podobné výjevy i v Beskydech stále vzácnějšími, až téměř zanikly. Kosou se již nesečou louky v záběru malířova obrazu. Práci lidských paží nahradila technika. Zatravněny byly i proužky políček. Přesto právě na Soláni lze ještě tradičně obhospodařované poslední proužky políček, obilí svázané do snopů a kosou sečené louky s ostrévky ze špiček smrkových korun dodnes uvidět[1]. Tradičně neobhospodařovaná krajina poněkud zarostla dřevinami, některé louky ochudilo rozšíření konkurenčně zdatných druhů (např. úporné třtiny křovištní), přesto v malířových stopách na Soláni ještě stále zavoní mateřídouška a z posečených luk se line vůně kumarínu[2].
Že i sám kopec, usazený uprostřed rozsáhlých hvozdů východní Moravy, byl s dalekým zahraničím od dávných dob propojen, svědčí nejen název jeho samotného, ale i míst v jeho okolí. Název Soláň je odvozen spíše od významného místa na solné (solarské) stezce z polské Wieliczky do Uher (MÁCHA, BAJER 2013) než od pomístního názvu – v Karpatech rozšířeného – označujícího místo, kde se ovcím sypávala sůl (HOSÁK, ŠRÁMEK 1970). Také známý horský hotel Čarták, tj. čárda, označuje prkenný domek (MACHEK 1957) – strážní stavení portášů – upomínající svým orientálním[3] původem snad i na dřívější osmanské nájezdníky.
Text: Petr Halas a Eva Kallabová; fotografie: Petr Halas a Tomáš Koutecký
[1] Tradiční zemědělské hospodaření bylo na Soláni možné spatřit ještě roku 2022 při usedlosti č. p. 177.
[2] Vonná látka kumarín, jimiž voní posečené louky, pochází z trávy tomky vonné.
[3] Čárda, z maďarského csárda, krčma v maďarské pustě (od 19. století); slovo převzaté z perského čārtāq, popř. z osmanského çardag (MACHEK 1957, KRÁLIK 2015).
HOSÁK, Ladislav, ŠRÁMEK, Rudolf, 1970. Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A–L. Academia. Praha. 573 s. + 1 volná mapa
KALUS, Josef, 1904. Kopretiny: básně. Vybrané spisy pro mládež. Vydal František Hrnčíř. Nymburk, 1904. 88 s.
KRÁLIK, Lubor, 2015. Stručný etymologický slovník slovenčiny. VEDA, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied v Bratislave. Bratislava. 704 s.
MÁCHA, Přemysl, BAJER, Vojtěch, 2013. Tajemství v názvech ukrytá. Ostravská univerzita. Ostrava. 104 s.
MACHEK, Václav, 1957. Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Nakladatelství Československé akademie věd. Praha. 627 s.
MALINA, Dalibor, 2015. Klub přátel Karla Hofmana, nadační fond. Velké Karlovice. 299 s.
