Lesní interiéry jsou v rozsáhlém Jamborově krajinářském díle poměrně málo frekventované. A mezi nimi přirozené listnaté lesy ještě méně, neboť v malířově rodném kraji byly za jeho života – a dodnes jsou – výjimečné. Místo původních jedlových bučin s vtroušeným smrkem tam všeobecně převládají kulturní smrkové porosty. Výjimku tvoří jen několik rezervací. Třeba známý prales na Žákově hoře (810 m n. m.), do kterého někdy bývá tento Jamborův obraz lokalizován. Není však vyloučeno, že Jambor nemaloval svou podzimní bučinu v rulo-žulových Žďárských vrších, ale na Květnici (470 m n. m.) u Tišnova. Na jejím severním svahu totiž najdeme nápadně podobné scenérie s bukovými porosty a stejně jako na Jamborově obrazu zde nechybí ani velké, v tomto případě křemencové balvany. S trochou fantazie si lze dobře představit, jak v dobách ledových putovaly od skalek ve vyšších částech svahu až do dnešních pozic. Další indicií při hledání by mohla být dřevinná skladba lesa, kdy na Jamborově pohledu je vedle dominantních buků dobře patrná příměs ještě další dřeviny. Svým habitem nejvíc připomíná dub, který je na Květnici běžný, kdežto na Žákově hoře bychom jej hledali marně. Připustíme-li, že se jedná o květnickou bučinu, pak ji Jambor roku 1930 zachytil v mladém věku zhruba šedesáti let. Od té doby byla ponechána přirozenému vývoji a dospěla do stádia zralosti s prvními známkami rozpadu. V prosvětlených částech po vyvrácení některých stromů již začíná odrůstat přirozené zmlazení. Právě zcela přirozený vývoj bukového porostu, tedy bezzásahový režim, včetně ponechání padlých stromů v porostu, je jedním z cílů ochrany a péče o přírodní památku Květnice. Na rozdíl od zdejších druhově nesmírně bohatých teplomilných doubrav na slunných jižních svazích jsou temné bučiny na chladnějších svazích severních téměř bez bylinného patra. Zajímavou flóru ale najdeme na temenech vápencových skalek.

Text: Jan Lacina a Tomáš Koutecký; fotografie: Tomáš Koutecký a Josef Ptáček