Harmonická, útulná a venkovská – taková byla Tvarožná na začátku 40. let 20. století. V libě sladěných odstínech barev od pískové až k temně zelené ztvárnil Vladimír Drápal v obrazu Tvarožná východní část své rodné vesnice. Konturami výstižně podtrhl charakter reliéfu. V popředí (vpravo) zřejmě naznačil lomovou stěnu cihelny, nad níž se při malování nacházel. Z vinohradních okrajů Drahanské vrchoviny tak směřoval pohled k jihovýchodu, do poměrně fádní zemědělské krajiny Dyjsko-svrateckého úvalu. Roku 1943 tomu tak ale ještě zcela nebylo. Nejen že Vladimír Drápal zachytil ještě malířsky vždy vděčnou mozaiku různobarevných malých políček, ale především i nedotčený venkovský ráz Tvarožné, jaký se do dnešních dnů již nedochoval. Útulné stodoly jednotlivých usedlostí, jimž se malířsky věnoval i v detailu, byly většinou přestavěny na obytné domy a zástavba se později rozšířila i do bývalých polí. Tvář obce se východně od kostela, který se už do záběru nedostal, změnila natolik, že jednotlivé domy již nelze rozpoznat. Horizont s pruhem Ždánického lesa a se střechami chalup vykukujících z Holubic oživují ještě siluety stromů, které měl Vladimír Drápal tak rád. Lemují bývalou císařskou silnici z Brna do Vyškova.
Mám rád stromy. / Všechny jsou krásné a vznešené, / zvláště ty staré, / které tady se mnou rostly. […] / Je to zázrak: ze semene – strom. (Ze vzpomínek Vladimíra Drápala, HLAVÁČKOVÁ a kol. 2010)
Text a fotografie: Petr Halas
HLAVÁČKOVÁ, Milada, HLUŠIČKA, Jiří, MALINA, Jaroslav (2010). Vladimír Drápal. Nadace Universitas, Edice osobnosti. Brno, Akademické nakladatelství CERM, 184 s.