Již roku 1923 zachytil Josef Jambor dokumentačně významný obraz krajiny východního okraje Fryšavy s okolím. Zatažená šedivá obloha a hnědavé odstíny polí a luk naznačují, že obraz byl namalován buď někdy v pozdním podzimu, nebo na jaře po tání. V popředí obrazu je zachycena silnice z Fryšavy do Kadova, tehdy ještě opravdu[1] nezpevněná. Lemují ji roztroušené mladé břízy a také jasan, jehož pěkné exempláře u silnice najdeme dodnes.
Pod silnicí vystupují z obecních luk kamenice[2] z nápadných velkých balvanů. Poblíž těchto míst dříve vystupovaly i balvany s vysokým obsahem železitých sloučenin, které jim po vyorání a na čerstvém vrypu dávaly rezavě nahnědlou barvu. Podle nich se místo dodnes jmenuje Hamřiska, neboť zmíněné balvany, nazývané železňáky, byly vybírány a taveny jako ruda železa v nedalekých kadovských železárnách. Dnes železňáky v těchto místech najdeme zcela ojediněle, jsou porostlé lišejníky, které zakryly jejich rezavě hnědou bravu. Pod obecní loukou s železňáky směřuje v záběru zleva doprava dosud zachovalá polní cesta, lemovaná vyskládanými kameny z polí a luk. Za pozornost stojí malířem zachycená malá dřevěná lávka se zábradlím. V těch místech dnes žádný potůček neprotéká. Jen nedaleko, v bývalých obecních loukách pod silnicí, dnes roste vrbové křoví (vrby ušaté). Jestli bylo někdy v minulosti toto místo zdrojem pramene, si už nikdo nepamatuje. V popředí obrazu ještě poutají pozornost malé chaloupky, po nichž zůstaly nanejvýše hromady kamení. Stavení vlevo je tzv. Vilimova pazderna[3] Prokopů. Napravo od Vilimovy pazderny je další, tzv. Kosteleckého pazderna Strejčků[4]. Nevyřešenou hádankou zůstává chaloupka vpravo. V těch místech není zobrazena žádná stavba ve starých mapách, ani starousedlíci si ji tam nepamatují. Dnes je v místech pod posledně jmenovanou chaloupkou čistírna odpadních vod. Mezi lesem a chaloupkami zachytil Josef Jambor nivu vinoucí se Fryšávky s rozsáhlými loukami. V minulosti byly pravidelně dvakrát ročně sečeny a i dnes jsou na velkých plochách udržované. Díky tomu se v nich dosud hojně uchoval i na pravidelném sečení závislý všivec bahenní, který je na jaře barví do růžova. Roztroušeně v nich roste rdesno hadí kořen a pcháč různolistý, ojediněle starček potoční. V nejcennějších místech se dosud udržel suchopýr úzkolistý a zábělník bahenní. Z velkých ploch, intenzivně obhospodařovaných, anebo ponechaných ladem, však výrazně ustoupily. Starousedlíci pamatují i na rosnatky okrouhlolisté, které rostou dodnes nejblíže u Kadůvku[5]. Proti současnému stavu je však zřejmé, že louky dříve zasahovaly výše do svahu. V nejvlhčích částech postupně zarostly olší šedou a byly zalesněny a tento trend pokračuje. Ve výběžku luk vlevo jsou v obraze patrné kamenice, které byly za kolektivizace[6] částečně odstraněny. Horizont dotváří smrkový les s vrcholem Břímovkou (790 m). Živinami chudé podloží svorů a migmatitů, které podmínilo spolu s podmáčením vznik rašelinných luk, prospívá v lese porostům metličky křivolaké a borůvčí. To dříve bývalo zdrojem přivýdělku prodejem borůvek v nedalekém Medlově.
Text: Petr Halas; fotografie: Petr Halas a Josef Ptáček
[1] Josef Jambor na některých obrazech ztvárnil silnice působící dojmem prašné cesty, ačkoliv už tehdy musely být s asfaltovým povrchem. Učinil tak např. v obrazech Příchod jara – Milovy (1951) a Tání u Litavy (1958).
[2] Je možné, že jde o kamenici nazývanou dříve Skalka, která měla oddělovat obecní pozemky (pastviny okolo silnice a polní cesty v záběru) od soukromé půdy.
[3] Venkovská stavení ke zpracování textilních rostlin (lnu, konopí), která byla stavěna osamoceně kvůli zvýšenému riziku vznícení pazdeří – zbytků rostlinných materiálů.
[4] Oba názvy pazderen nesou přezdívku jejich majitelů, jak bylo mnohdy na venkově zvykem.
[5] Nálezová databáze ochrany přírody, [online]. [Cit. 7. 8. 2021]. Dostupné z: https://portal.nature.cz/nd/
[6] Kolektivizace byl proces přeměny soukromého vlastnictví na kolektivní, inspirovaný myšlenkami marxismu.