V obraze Svratka, pocházejícím z období začátku 2. světové války, zachytil Rudolf Hanych (1906–1994) zimní pohled od mostku přes říčku Svratku z Moravské Svratky směrem k České Svratce. Zatímco mostek je stále na svém místě, cesta, jež od něj vedla k severozápadu, již neexistuje. V prostoru, jímž procházela, můžeme dnes nalézt přírodní zahradu, která ukrývá množství mikrostanovišť pro rozmanité druhy organismů – suťoviště, mokřady, hmyzí hotely či luční enklávy, ale i místa věnovaná poučení či oddechu člověka – ohniště, prostory s jedlými rostlinami či síť pěšinek. Jedna z pěšin má i významný historický podtext. Kopíruje totiž průběh původního koryta říčky Svratky. Ta byla, v duchu svého jména (Swortka, sworti, staročesky vinouti se), tokem výrazně meandrujícím. V dnešním stavu se však jedná o tok napřímený, uvězněný ve zkapacitněném korytě. Chceme-li v současnosti obdivovat Svratku vinoucí se a kudrnatou, musíme vyrazit o několik kilometrů níže po jejím toku – do Milovské kotliny.

I přes vodohospodářské zásahy lze na březích řeky nacházet potěchu pro oči květinomilovných návštěvníků. Jaro se nejprve projevuje nesměle jednotlivými kvítky podbělů. Pak ale propukne karneval barev, rozmanitých životních strategií, biomasy a soubojů o místo na slunci. Karmínové knotovky, žluté poloparazitické kokrhely, růžová rdesna hadí kořeny či modré rozrazily patří mezi zástupce domácích druhů. Mnohá stanoviště u říčky však více a více narušuje invazně se šířící lupina mnoholistá pocházející ze Severní Ameriky. Díky pravidelnému kosení se naopak velmi dobře daří lemům přírodní zahrady, z jejichž pestré palety nejvýrazněji září bíle květy kopretin, podporované modří hadinců či žlutí štírovníků.

Pohledově dominantní Farský kopec (680 m n. m.) v pozadí už není holý jako v Hanychově obrazu. Stojí na něm zdaleka viditelný vysílač a pod ním množství nových, převážně obytných domů. Jedním z prvních stavebních přírůstků byla nedlouho po skončení války škola, jejíž výstavbu na zelené louce zachytily historické fotografie.

Text: Tomáš Slach; fotografie: Tomáš Slach a Petr Halas