Joža Uprka je bezpochyby nejproslulejším malířem jihovýchodní Moravy. Byl to právě on, který na začátku 20. století prostřednictvím svého díla „objevil“ pro svět krásu a pestrost slováckých motivů, krajiny a tradic. Patří k nim i četné náměty z poutí ke sv. Antonínku v Blatnici, v jihozápadním cípu Vizovických vrchů. Právě tam malíř zachytil část z bohatství lidové kultury vložené do půvabu slováckých krojů, které se u kaple sv. Antonínka při pravidelných poutích představovaly na odiv. Rozmanitost zdobných ornamentů, nezřídka inspirovaná florálními motivy, jako by odrážela krásu místní přírody, zejména květnatých luk, nerozlučně spjatých se symbolikou blízkých Bílých Karpat.
Tradice poutí se začala po zázračném uzdravení a postavení kaple – původně jen rotundy – roku 1668 knížetem Hartmannem z Lichtenštejnu (PERUTKOVÁ, KŘIVÁKOVÁ 2014). Barevnost lučních květů střídaly na Blatnické hoře – Svatoantonínském kopci (361 m n. m.) – pravidelně v červnu barvy krojů provázející hned dvě hlavní poutě. První, konající se v neděli po svátku sv. Antonína Paduánského (po 13. červnu), a druhá na sv. Petra a Pavla (29. června). Tou dobou musely být louky obepínající jihozápadní část vrcholku kopce posečeny a seno uklizeno. Do poutí už však stačíval krátce sečený trávník dostatečně prokvést, aby v něm Joža Uprka našel působivou kulisu svého hlavního námětu.
Harmonické výjevy z Blatnického kopce však nebyly vždy samozřejmostí. Uplynulo jen málo přes 100 let od postavení kaple a pokračování náboženské tradice načas přerušilo nařízení císaře Josefa II. z roku 1784. Po jejím obnovení roku 1815 (PERUTKOVÁ, KŘIVÁKOVÁ 2014) našel Josef II. následovníky v totalitním zřízení 2. poloviny 20. století. Pod tlakem tehdejšího režimu měly být rozorány všechny louky sloužící poutníkům k odpočinku. Nakonec byla roku 1980 rozorána a vinnou révou osázena jen část luk západně od aleje vysázené k 50. výročí panování císaře Františka Josefa I (PERUTKOVÁ a kol. 2020). Východní část luk zůstala zachována dodnes, jak je ale patrné, svoji původní druhovou pestrost si neudržela. Můžeme ji však kromě některých přeživších rostlinných pamětníků obdivovat např. v obrazech Pouť u sv. Antonínka a Sedící děvče v trávě – Miločanka. První z nich dává nahlédnout do podoby okolí kaple (dnes částečně ukryté clonou vzrostlých stromů). Tehdy louky bohatě kvetly šalvějemi lučními, máchelkami a jestřábníky, kopretinami a kozinci dánskými a snad snědky Kochovými. Za sedící Miločankou zachytil malíř i daleké okolí. Za kvetoucí loukou s devčetem se otevírá úrodný Dolnomoravský úval se vzdálenou dominantou Babího lomu (417 m n. m.) v Kyjovské pahorkatině.
I když zůstává důvod se ke sv. Antonínku vracet, neubylo výrazně jen poutníků a s nimi i pestrobarevných krojů – jakoby se i bez nařízení z krajiny vytratili se všemi zmizelými lučními květy.
Text a fotografie: Petr Halas
PERUTKOVÁ, Marie, KŘIVÁKOVÁ, Anna, 2014. Blatnice pod Svatým Antonínkem: od nového vína do nového vína. Obec Blatnice pod Svatým Antonínkem. 233 s.
PERUTKOVÁ, Marie, PIPPALOVÁ, Eva, SKOČÍKOVÁ, Zuzana, 2020. Blatnické búdy, vinaři a vinohrady. Obec Blatnice pod Svatým Antonínkem. 311 s.
TLUSTÁK, Vlastimil, 1972. Xerothermní travinná společenstva lesostepního obvodu Bílých Karpat. Diplomová práce. Masarykova Univerzita. Ústav botaniky a zoologie. Brno.
