Není divu, že se lidem zalíbilo už od nepaměti v kraji, kde se řeky vinou jako stuhy tvrdým horninám navzdory. Na jihozápadním pomezí jihozápadní Moravy a dolnorakouské Lesní čtvrti (Waldviertel) k tomu měli naši předkové už od pravěku mnoho příležitostí. Jednu takovou využili nejpozději ve velkomoravské době nad soutokem Želetavky a Dyje. Hrad Bítov navazující na předchozí osídlení, doložený písemně až roku 1185, má ve svém stavebním vývoji prokázáno starší založení[1]. V 11. století se stal součástí soustavy břetislavských pohraničních hradů chránících jižní hranici českého státu (HOSÁK a kol. 1981). Takový účel nedosvědčuje jen staré zdivo v pozůstatcích středověkého hradu, ale též zasvěcení kostela v Bítově patronu české země sv. Václavu (PEŘINKA 1906).
Realistická krajinomalba, která by zanechala také obrazovou dokumentaci historických proměn hradu Bítova s městečkem v podhradí, se u nás rozvinula především v 19. století. Mezi její představitele působící v okolí Bítova patřili např. rakouský průkopník litografie Adolf Friedrich Kunike (1777–1838), Josef Doré (1805–1878), malíř francouzského původu, který se usadil ve Vranově nad Dyjí, brněnští malíři samouci František Richter (1774–1860) a Josef Ethler (1796–1880). Z malířů počátku 20. století to byli ještě např. rakouský malíř Karl Gödel (1870–1948), Oskar Slavíček (1879–1951) – učitel v Suchohrdlích u Znojma, a pražský malíř – František Havránek (1890–1929). Snad nejvíce byli s Bítovem spjati hrotovický rodák, malíř přírody a balkánských povstalců, František Bohumír Zvěřina (1835–1908) a rodák z Jemnice, malíř Podyjí, Roman Havelka (1877–1950).
Obraz Františka Richtera Bítov z roku 1832 se proti předloze jeví romanticky dotvořen. V pohádkově působící krajině však malíř přidal pouze na vydatnosti vodního toku v popředí své kresby. Je jím ve skutečnosti malý bezejmenný potůček tekoucí od Vysočan. Věrohodnost kresby dokládá i dobová mapa (povinný císařský otisk stabilního katastru). Zobrazuje pěšinu vedoucí údolíčkem od Vysočan a pastevně využité svahy hradního vrchu, překvapivě však nikoliv honosná boží muka. Jejich existenci však dosvědčují pamětníci starého Bítova, podle nichž[2], ač byla boží muka nad hladinou zátopy, zmizela někdy v časech po napuštění nádrže beze stopy. Podobně široký záběr, jako zachytil František Richter, dnes uvidíme z okolí starého bítovského hřbitova či od břehu pod ním. Podle polohy vstupní věže hradu poznáme, že malíř tvořil mezi božími muky a starým bítovským hřbitovem.
Jak ústí potůčku od Vysočan zarostlo dřevinami k nepoznání, dokládá současná fotografie pořízená k obrazu Františka Bohumíra Zvěřiny Hrad Bítov z roku 1903. O bezmála tři čtvrtě století po Františku Richterovi byly svahy hradního vrchu částečně zarostlé borovicemi a listnáči.
Obraz Karla Gödela Želetavka pod Bítovem z roku 1910 se záběrem na starosvětský mlýn na dolním konci Bítova dosvědčuje, že na počátku 20. století již byla do městečka zavedena moderní silnice. Je to zřejmé podle betonového zábradlí v levé části obrazu.
Nedlouho před zatopením města vodami údolní nádrže zachytil idylickou atmosféru od kostela sv. Václava v Bítově Oskar Slavíček (1879–1951). Ztvárnil nejstarší část městečka datovanou svým založením podle zdiva sakristie kostela do románské doby (HOSÁK 1986). V záběru je také vidět i balvanité koryto potůčku tekoucího od Vysočan, které o století dříve zahrnul do popředí své kresby František Richter.
Ukázka několika málo obrazů malířů 19. a 20. století dokazuje, jak podstatně se krajina té doby proměňovala od starosvětské krajiny s holým hradním vrchem a neschůdnými cestami údolími po krajinu dotčenou technickými zásahy, zalesněnou až opuštěnou. Pocit opuštěnosti na člověka doléhá, když sestupuje starobylou stezkou od hradu Bítova do údolí Želetavky. Kdysi pěšími frekventovanou cestu obklopily nálety akátů a jasanů, z úpatí svahů a zídek se uklánějí kopřivy. Pěkná zátiší s rostlinami ale skýtají staré zídky. Ty se příliš nezměnily a s nimi nejspíše ani jejich rostlinná společenstva. Nejčastěji se v nich daří drobným kapradinám, sleziníku červenému, sleziníku routičce – indikátoru vápenného pojiva a na nejstinnějších místech roste i puchýřník křehký. Všudypřítomné jsou zvěšince, původem alpské skalničky zavlečené na naše území jistě už ve 13. století. Na nejslunnějších místech porůstá zídky a skály strdivka sedmihradská upomínající na minulé bezlesé pastevní časy. A snad nejvzácnější je pamětník starých venkovských zahrádek, nejspíše i těch zatopených bítovských, šťovík štítnatý – horská vápnomilná rostlina kdysi pěstovaná pro svoji nakyslou chuť a citronovou vůni.
Text a fotografie: Petr Halas
[1] Přízemní zdivo velké břitové věže na nádvoří – nejstarší doložená část hradu Bítova – podle Dobroslavy Menclové napovídá o inspiraci ranně gotickými stavbami ve Francii (HOSÁK a kol. 1981).
[2] Jarmila PLOČKOVÁ vzpomíná na paměti pana Vorla. Rozhovor s Jarmilou PLOČKOVOU, 2022. Bítov, chata Bítov č. p. 111, resp. 311. Bítov 12. 8.
HOSÁK, Ladislav, ZEMEK, Metoděj, FIALA, Zdeněk, PAVEL, Jakub, JANÁČEK, Josef, KOTEK, Ludvík, 1981. Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 1., Jižní Morava. Nakladatelství Svoboda. Praha. 364 s.
PEŘINKA, František Václav, 1906. Vlastivěda moravská. II, Místopis Vranovský okres. Musejní spolek. Brno. 196 s. + obrazové přílohy.
