(1921 Tvarožná – 2015 Brno)

Dle svých slov získal Vladimír Drápal smysl pro výtvarné vidění reality pozorováním krajiny v okolí rodné Tvarožné. Původně se měl věnovat rodinnému řemeslu – pekařství, ale prosadil si studium na brněnské Škole uměleckých řemesel a poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Josefa Kaplického. Rozhodujícím počátečním impulsem pro Drápalovu samostatnou tvorbu byl studijní pobyt v Paříži, kde poznal v té době aktuální umělecké směry. Zpočátku se věnoval hlavně grafice, malbě a kresbě, později rozšířil svůj záběr o sochařství, keramiku, suchou jehlu nebo i podmalbu na skle (MALÁ 1998). V jeho díle se originálním způsobem prolíná vytříbená modernistická forma s obsahem inspirovaným životem na venkově. Zachycoval nejen rodnou krajinu a práci na poli (hlavně v začátcích tvorby), ale v působivé keramické stylizaci pojal také svérázné typy obyvatel svého rodiště a především svůj oblíbený motiv – koně. Téma člověka, vlastně celého lidského rodu v univerzální podobě, ztvárnil v postavách Venuší (HLAVÁČKOVÁ, HLUŠIČKA, MALINA 2010). Ty jsou známé i z veřejného prostoru (např. socha před brněnským Anthroposem nebo trojice Venuší na návsi ve Tvarožné). Vladimír Drápal byl členem uměleckých skupin Profil 58 a Sdružení Q a v letech 1974–1982 působil jako pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha soukromých i veřejných sbírkách, např. v Moravské galerii v Brně, v Muzeu města Brna, v Národní galerii v Praze a také v Muzeu ve Šlapanicích.

HLAVÁČKOVÁ, Milada, HLUŠIČKA, Jiří, MALINA, Jaroslav, 2010. Vladimír Drápal. Akademické nakladatelství CERM. Brno. 184 s.

MALÁ, Alena (ed.), 1998. Slovník českých a slovenských výtvarných umělců: 1950–1998. Svazek II., D–G. Výtvarné centrum Chagall. Ostrava. 408 s.