V severozápadním zázemí Vilémovic ústí do Suchého žlebu z Harbešské plošiny (cca 480–538 m n. m.) zářez suchého údolí, jemuž skalnaté a kamenité svahy v horní části přisoudily přiléhavý název Kamenec. Údolí Suchého žlebu se tak proti svému spodnímu sevřenému a zalesněnému úseku se dvěma soutěskami široce otevírá při ústí Kamence v jedno z nezaměnitelných zákoutí Moravského krasu. Nejen dno, ale i svahy údolí mohly být díky menším sklonům využity zemědělsky. Osluněné stráně sloužily dlouhodobě k pastvě dobytka, která umožnila vyniknout i nejjemnějším tvarům krasového reliéfu – zejména tzv. škrapům – navozujícím dojem balkánské krajiny. Dno údolí bylo dokonce zorněno. Takovou situaci nedokládají jen mapy z první poloviny 19. století, ale i pozdější fotografie proslulého krasového badatele Karla Absolona (1877–1960). Karel Absolon ve 20. letech 20. století zachytil pohled do Suchého žlebu z údolí Kamence, na jehož dně dříve vedla pěšina. Pěšina byla opuštěna a Kamenec zarostl ve 2. polovině 20. století náletem dřevin, které detaily zajímavého reliéfu ukryly. Také zatravněné svahy, které se přestaly vypásat, nepochybně ztratily na druhové bohatosti a prosadily se v nich konkurenčně schopné druhy. Můžeme tak usuzovat podle řady cennějších (a také líbivých) druhů rostlin vytlačených zdatnějšími travami a ruderály na okraje skal a sutí. Tak např. na svazích Kamence zůstávají dosud téměř nedotčená, cenná a druhově chudá společenstva vápencových sutí s kozlíkem ukrajinským chlumním a lomikamenem vždyživým. Oba druhy dokládají šíření stepních a horských rostlin v sušších a chladnějších obdobích čtvrtohorní minulosti. Můžeme si představovat, jak společně s mnoha dalšími, již vymizelými druhy rostlin dotvářely v dobách ledových stepní krajinu s pasoucími se pižmoni, jejichž přítomnost dokládají kosterní pozůstatky v nedaleké Ovčí jeskyni (MUSIL 1993). Téměř bez keřů byla na začátku 20. století i protější Macošská stráň hostící dodnes bohatá společenstva širokolistých suchých trávníků. Vedle běžných druhů, jako jsou čičorka pestrá, divizna jižní rakouská, kostřava žlábkovitá, pryšec chvojka, ožanka kalamandra a svízel syřišťový, je na nich symbolem bývalých obecních pastvin u Vilémovic také indikátor pastevního hospodaření – pcháč bělohlavý. K regeneraci suchých trávníků nepochybně přispívá obnovená pastva ovcí a vyřezávání dřevin. Přesto se však obnova s účinky dřívější pastvy zatím nemůže měřit. Dokládají to např. nynější pokryvy stařiny na svazích Kamence, na nichž nejpozději začátkem 50. let 20. století zachytil fotograf Vladimír Stehlík (1913–1997) pastvu koz i s malým pasáčkem. Tehdy byl trávník dokonale vypasen.

Text: Petr Halas; fotografie: Petr Halas a Tomáš Koutecký

MUSIL, Rudolf, 1993. Moravský kras: labyrinty poznání. Jaromír Bližňák GEO program, Adamov. 336 s.

STEHLÍK, Vladimír, KUNSKÝ, Josef, 1953. Macocha a Moravský kras. Orbis, Praha. 268 s.