Modř stříbrnického kostela svítí jasně i v zamračených dnech a člověka čímsi povznese, byť celá stavba působí možná trochu příliš impozantně a okázale. Kostel sv. Prokopa byl dokončen teprve v roce 1908, novorománský sloh a „starodávná“ fasáda ale dělají s představivostí divy a nejeden by přísahal na jeho prastarý původ. Stříbrnice měly vždy v čemsi dobrou energii, vymykaly se nejen jistou nepatřičností svého svatostánku, ale i svým okolím, otevřeným, plným rozptýlené zeleně a množstvím stavení, roztroušených v táhlých svazích. Však i v lidové písni se zpívá: Stříbrnice, Stříbrnice, ste veselé převelice (BĚŤÁK, BRECHLIČUKOVÁ 2004). Třešeň, zachycená v popředí původního snímku, dnes již na svém místě nestojí. Nedaleko od místa pořízení záběru však roste stará oskoruša[1], která jistě Horenského pamatuje a evokuje původní kompozici. Nad Stříbrnicemi, ale i jinde na jižním úpatí Chřibů se dodnes zachovalo několik mohutných jedinců této dřeviny, která se u nás vyskytuje jen velmi vzácně na jihovýchodní Moravě a v Českém středohoří. O tom, že i v podhůří Chřibů oskeruše přebývaly hluboko v lidském povědomí, svědčí i lidové písně, například tato od nedalekých Osvětiman.
Na Hruškovským kopci / měl sem oskorušu. / Hrom do ní uderil / vyrazil z ní dušu. (LILIUM LISTE 2022)
Tak jako i jinde promluvilo do okolní krajiny združstevnění na konci 50. let 20. století, z původních polností si každá rodina mohla ponechat jen 50 arů jako záhumenek, zbytek připadl družstvu. Kdo se svého vzdát nechtěl, byl přinucen vyhrožováním, že přijde o práci, a dalším přesvědčováním ze strany tzv. politické brigády – plnokrevných straníků – z vedení státních podniků a okresních národních výborů (PAMĚTNÍ KNIHA OBCE STŘÍBRNICE. DÍL I.). Mementem proběhlé kolektivizace jsou drůbežářské haly (na novém snímku pod kostelem), které nahradily neobyčejně vzrostlé solitéry (zřejmě hrušní) na někdejších polích. Původní členění pozemků vzalo za své, zachovalo se pouze částečně v severní části katastru na tzv. stříbrnických Pasekách. Bližší okolí obce postihly mimo jiné i intenzivní hospodářsko-technické úpravy pozemků v podobě plošného terasování svažitých polí, jak je vidět např. na svazích za kostelem. Na části vybudovaných agrárních teras byly vysázeny polointenzivní ovocné sady, s postupně rostoucími náklady na údržbu však zchřadly. Dnes se v zarůstajících trávnících mezi dožívajícím polokmeny jabloní místy pase dobytek, místy pohlcují rakovinou a padlím stižené stromy rozrůstající se křoviny.
Text a fotografie: Jan Běťák
[1] „Oskoruša“ – jeřáb oskeruše je dlouhověká dřevina nejasného původu. V celé ČR je uváděno jen okolo 800 vzrostlých jedinců, zřejmě jde v naprosté většině případů o pozůstatky starých výsadeb. Specifické aroma zhniličených plodů je ceněno při výrobě pálenky, povidel, zavařenin atd. (HRDOUŠEK 2015)
BĚŤÁK, Ludvík, BRECHLIČUKOVÁ, Irena, 2004. Zpívalo se v Osvětimanech. Obecní úřad v Osvětimanech. 118 s.
HRDOUŠEK, Vít (ed.), 2014. Oskeruše. Strom pro novou Evropu. Petr Brázda. MAS Strážnicko. 237 s.
LILIUM LISTE, 2022. Dovolte eště malučko [zvukový záznam na CD]. Indies Scope. Dolní Loučky.
Pamětní kniha obce Stříbrnice. Díl I. 588 s. https://www.stribrnice.cz/informace-o-obci/historie/kronika-obce/
