Tání ledu na Odře je velkolepé divadlo. Ztichlá strnulá řeka se mění v divoký živel plný ker, které se sténáním a kvílením do sebe narážejí, převracejí se a drtí, aby pak odpluly dále po proudu nebo byly vyneseny na břeh a tam pomalu odtávaly. Osvobozování hladiny trvá jen krátce, takže není vůbec snadné přijít právě včas. Díky teplým zimám posledních let se navíc tento jev vyskytne opravdu jen zřídka, a nikoliv v březnu, jak se jej podařilo zachytit JUDr. Rudolfu Jandovi (1907–2000) v roce 1963. Ostatně současnou podobu oderského března nám ukazuje srovnávací pohled. Slunce příjemně hřeje, místo ledových ker leží na břehu poválené porosty chrastice a invazní křídlatky a stav vody v řece spíš odpovídá letním měsícům než začátku jara. Nacházíme se na hraně nárazového břehu meandru u Blücherova lesa v národní přírodní rezervaci Polanská niva. Za našimi zády právě rozkvétají louky plné sněženek a z lesa i remízů se nese nezaměnitelná vůně listů medvědího česneku. Zástavba Staré Bělé usnadňuje lokalizaci, přičemž je zřejmé, že se do Jandovy fotografie podařilo vstoupit opravdu přesně. Anebo ne? Při detailním pohledu na koryto řeky na obou fotografiích se totiž dostaví překvapení. Jandův záběr je focený proti proudu, zatímco ten dnešní po proudu. Odra tedy po šedesáti letech meandruje docela jinak a shodou okolností právě otevřela stejný průhled do krajiny. Lepšího důkazu, jak je niva s živým nezregulovaným vodním tokem dynamická, není třeba.

Text a fotografie: Tomáš a Věra Kouteckých